HERCI JSME JIŽ OD NAROZENÍ ….

HERCI JSME JIŽ OD NAROZENÍ aneb je našim životním cílem podávat co nejlepší herecké výkony nebo ho žít?

Již momentem narození, vlastně už dávno před tím, získáme několik rolí. Roli dítěte, vnoučete či dalšího rodinného příslušníka….. Huráááá, prošli jsme castingem a byli jsme obsazeni.  S tím však souvisí i jistý scénář a od nás se očekává, že se ho budeme držet. Byl napsán historií, kulturou, společností, rodinou a byl zkoumán z různých úhlů pohledu nejrůznějšími vědeckými disciplínami, přetvářen, dotvářen, upravován a tak by se dalo předpokládat, že je jeho obsah pro nás zvolen nejvhodněji. Rámcovou strukturou či osnovou jistě ano. Pokud se pro pořádek budeme do nějakých rolí chtít pasovat, těžko z nás bude hned po narození například prarodič. A tento scénář tu již nějakou dobu osvědčeně funguje, ptáte se, proč ho měnit? Nemusíte, ale můžete to alespoň zkusit, jaké to je, být jednou, pro změnu, autorem svého života sám. V průběhu dětství, dospívání jsme obsazováni do různých rolí. A jsme oceňováni okolím podle toho, jak dobré herecké výkony podáváme. Čím lépe hrajeme, jsme chváleni víc a víc.

Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že zodpovědni za svůj život jsme právě my (mohly bychom tuto fázi označit jako dospělost, věkově se však tento moment může výrazně lišit, ve vývojových stádiích může nastat již v dětství, ale i v pozdní dospělosti nebo také nikdy) si můžeme začít uvědomovat, že bychom to chtěli jinak. Že již nemusíme hrát hry … že můžeme začít žít. A chápu, že to ze začátku nemusí být lehké.  Že hrát hry může být zprvu bezpečné (ostatní to očekávají, taky hrají a zdá se, že vše funguje), kontrolovatelné, předvídatelné, manipulativní (když hrajeme, můžeme odhadnout, jak se bude chovat protihráč) a zároveň můžeme časem zjistit, že v těchto rolích nejsme šťastni, že nás limitují, že nežijeme autentický, skutečný život, ale jsme loutky, otroky svých rolí, že nejsme svobodní. A tak si potom kupujeme pocit svobody za peníze … proto spousta lidí, kteří toto již chápou, ví, že ke štěstí toho moc nepotřebují (nepoužívají peníze jako zdroj moci, ale proto, aby žili to, co si přejí).

A proč je hrajeme? Protože nám byla herecká obsazení přidělena? Cítíme zodpovědnost za ostatní, vystoupením z rolí bychom jim mohli ublížit, cítit pocity viny, být označeni jako špatní, nevychovaní …..  a tak častěji ubližujeme raději sami sobě …. paradoxně tím i ostatním, které jsme tím zprvu chtěli chránit a přinášet jim pocit štěstí a radosti.

Když překonáme tyto pocity a když si připustíme, že o opravdovém životě nemusíme jen snít, že si můžeme dovolit ho žít a odvážíme se k tomu, zjistíme, že se nám volněji dýchá, že nemusíme nad svými činy tolik přemýšlet, že vidíme skutečné hodnoty, že žijeme, že skutečně prožíváme, nebojíme se emocí, že jsme sami sebou a je nám jedno, co si o nás myslí druzí. A pak jim můžeme jít příkladem ….

PROTO NEHRAJME NÁŠ ŽIVOT, ŽIJME HO !!!

Snímek Marguerite je krásným příkladem, jak je hraný život skličující, omezující, jaké může mít důsledky pro všechny zúčastněné.

Citáty z filmu:

„ S životem se dá naložit jen dvěma způsoby: Buď ho sníme, nebo ho naplňujeme.“

„Co kdybyste ji řekl pravdu? To by ji zabilo.“

„Utrpení je úžasná věc … Jednou tento pocit zakusíte a nechcete přestat.“

„Proč jste za mnou nepřišel? Myslel jsem si, že Vás nejsem hoden.“