STRACH aneb všechny cesty vedou do Říma

STRACH. STRACH ZE SELHÁNÍ, Z VÝSLEDKU aneb všechny cesty vedou do Říma Co je to strach a o strachu a se strachem, za strachem nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát 🙂 Zkusme si to slovo říct padesátkrát za sebou a sami uvidíme, zda bude mít stále tak negativní náboj nebo to bude již jen shluk pár seřazených písmenek. A pak zkusme dát těm písmenkům nějakou podobu či jiný význam … No, představme si třeba, budeme se bát malého štěněte? Nebo si naopak uvědomíme, že v danou situaci máme jen nepříjemné pocity, protože nevíme, co nás čeká … Takže se vlastně „bojíme“ již dopředu něčeho a ani nevíme čeho. Co takový strach ze selhání. Co je to vlastně selhání? Je fajn si na začátku stanovit nějaký záměr, ale jak ho dosáhneme, by nám mělo být jedno. A to je právě kámen úrazu. Většinou si totiž naplánujeme cíl a co horšího, i přesné kroky, jak daného cíle dosáhneme. A pokud se nám jednotlivé kroky nedaří splnit, už dopředu to vzdáváme, protože je jasné, že bez těch kroků cíle nedosáhneme …. A pak máme pocit, že jsme selhali. Představme si známé rčení: „ Všechny cesty vedou do Říma.“ Otázkou je, za jak dlouho se do něho dostaneme, jakou cestou, s kým. Selhání bychom u daného příkladu mohli vnímat jako nějakou havárii, objížďku, vjetí do jednosměrky či slepé ulice. Může to tedy trvat déle nebo se kousek vrátíme, důležité je, že jedeme dál. Po cestě můžeme potkat i nějaké lidi, které nám poradí na rozcestí, odpočívadlo, motel, musíme dočerpat palivo, prožijeme spoustu zážitků ….. to ale v přesném znění dopředu naplánovat nejde. Už začínáme chápat, že...

TEORIE TYGRA

TEORIE TYGRA.  Když jsem přemýšlela, na co jít do kina, zprvu mě nepřesvědčil ani název filmu, ani ukázky, dokonce ani super herecké obsazení. Ale když jsem dostala hned několik skvělých ohlasů, řekla jsem si, proč ne. A opravdu, film předčil má očekávání. Nechci tu psát recenzi, nicméně jeho shlédnutí rozhodně DOPORUČUJI. A o čem, že je? Snímek velmi úsměvně vykresluje archetyp českého manželství, roli  muže a ženy v něm, přetrvávající vzorce chování, manipulaci. Líčí, jak  se dané vzorce, způsoby komunikace a chování „dědí“ a předávají z generace na generaci. Ukazuje na to, jak my ženy vždy víme, co je pro muže nejlepší 🙂 Aneb návod na to, jak zbavit muže svéprávnosti.     Následující úryvky mluví za vše: „Chlapi vůbec netuší, proč jsou na světě. A my jsme tu od toho, abychom jim to vysvětlily.“ „Praktický věci by chlapi vůbec neměli řešit. … A proč? … Protože na to mají nás.“ „Maminka Ti obětovala celý svůj život. Tak teď jenom chce, aby si poslouchal.“ „Čím víc volnosti, tím častější rebelie. To se učí v prvním ročníku.“ „Proč ses nerozvedl? … Rozvod, to by nepřežila. … Jo a mít manžela v blázinci je pro ni lepší? … I to se stává v lepších rodinách.“ „Erik ví, že je Tvůj manžel, tak Ti musí říct všechno. … Říkal, že na to má právo. … Já nevím, kam na ty výrazy chodí.“ „Vaše paní jen rozumně využila jistých technických vymožeností. Ukazuje ji to souřadnice. … To by Ti důstojnost nedovolila. … To není věc důstojnosti, ale prevence.“            ...

BÝT ŠŤASTNÝ SÁM SE SEBOU, VE VZTAHU

BÝT ŠŤASTNÝ SÁM SE SEBOU, VE VZTAHU …. o manipulaci, pocitech viny, zodpovědnosti, roli oběti Odpověď na otázku, jak na to, je šitá na míru každému z nás. Vychází ze zodpovědnosti každého jednoho z nás k sobě samému. Když se naučíme poslouchat sami sebe, zjistíme, co je to naše a co už je to druhých, respektujeme svá přání a své potřeby, dovolujeme si je žít, přijmeme sebe samé. Naučíme se být šťastni sami se sebou. Pak přichází vyšší level. Vztah. A to jakýkoliv. Každý vtah je určitým způsobem kontrakt mezi dvěma či více stranami (ať už partnerský, manželský, přátelský, obchodní, zaměstnanecký …), a proto by v něm mělo být vyváženo dávání a přijímaní, rovnováha. Pravá hodnota těchto slov však často zůstává zkreslena tím, jak chce společnost, aby byla vnímána. Ale kdo určuje, co se má a co se nemá. Dokáží právě pravidla společnosti a lidí kolem nás v nás samých vyvolat pocity štěstí? Narazila jsem na úžasné video Ivy Radulayové a proto než bych se tu rozepisovala dále, předávám slovo jí. Mluví mi z duše. Tímto bych ji chtěla poděkovat za krásný příspěvek. A co se může stát, pokud se neposloucháme? Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, které ve vztahu něco hodně vadí. Ze strachu to ale partnerovi neříká. Samotnou náhodou ji trápí už delší dobu kašel a když mi celou situaci popisovala (protože už eskaluje, ale jemu že to prý říct opravdu nemůže), málem se udusila. Další moje známá je ve vztahu, kde se jí partner bojí otevřít srdce. A co se nestalo, jejich vzájemnost se ale prohlubuje, on se tomu stále vnitřně brání a tak ho postihla...

VĚČNÝ STRAŠÁK PŘIJETÍ ZODPOVĚDNOSTI

VĚČNÝ STRAŠÁK PŘIJETÍ ZODPOVĚDNOSTI. Často kolem sebe slýchám pojem ZODPOVĚDNOST jako něco velmi negativního. Něco, co je úzce spjato se strachem, strachem z budoucnosti, strachem převzetí zodpovědnosti za své činy. Brrrrr, z tohoto výkladu může trochu mrazit, ale jen pokud přijmeme historicky to, co do nás celá staletí bylo vkládáno. Nikdy v historii nebyla zodpovědnost spojována s radostí ze svých činů, s vášnivou zvědavostí,  ale rovnou s pocity viny v různých podobách. Novodobé tajemství? Již tomu tak není, být nemusí. Záleží jen na nás, jak se to rozhodneme vnímat. Jestli jako nějakého strašáka, který je spojen se strachem z nezdaru, z neúspěchu nebo jako možnost vykročit možná do neznáma, ale vlastníma nohama. A pokud nepřehodnotíme náš přístup, že odpovědni jsme za sebe jen my sami, nikdo jiný (ne stát, ne rodiče, ne partner), těžko přijmeme, že pocit vlastní zodpovědnosti může přinášet řadu příjemných pocitů, může výrazně podporovat naše sebevědomí. Co takhle rovnice ZODPOVĚDNOST = vědomí toho, že si svobodně volíme své záměry a cíle sami =  dovolujeme si žít naše sny a cíle = rozhodujeme se na základě nás samých (ne pro ostatní, ne pro zalíbení se či souhlas ostatních, ne pro získání pozornosti ostatních, …), protože nám naše volba přináší radost = přijetí zodpovědnosti = opuštění závislosti na ostatních = svoboda A ať se stane na základě našich rozhodnutí cokoliv, výsledek bude třeba i jiný, než jsme očekávali, nedívejme se na něho jako na problém. Pohleďme na něho očima dítěte, jako na nově vzniklou situaci, která si hledá řešení opět v nás samých. Na základě našeho nejlepšího svědomí, našich hodnot, ne na základě pocitů viny, trapnosti či jiných negativních emocí a vzorců chování, které žijeme jen proto, aby někdo jiný...